Nikdy jsem nebyl nadšený z toho, že během nedělní mše se modlí vyznání víry. Je strašně dlouhé a pokaždé stejné. Nebaví mě ani zpívaná ani recitovaná verze, u které se pravidelně polovina kostela rozhodne pro apoštolské a druhá pro nicejsko-cařihradské vyznání víry. Zlí jazykové tvrdí, že v liturgii je krédo umístěno hned po kázání, aby se účastníci bohoslužby po promluvě pana faráře radši ujistili, v co že to vlastně věří.

Letos v létě se mi ale stala příhoda, která mě ujistila, že vyslovit nahlas, v co věřím, je hodně důležité.

Vrátili jsme se z jedné dovolené a chystali se na jinou. V koupelně se vršily hromady špinavého oblečení. Přesně v tu chvíli se naše pračka rozhodla, že už nás v posledním půlroce už dostatečně varovala několika málem nepovedenými starty, a že je na čase vyhlásit stávku. Má přece už svoje léta. Moje milovaná manželka se málem zhroutila, když si prohlédla galerii fleků na dětském oblečení, a zkoušela mě volat. Já jsem ale radši dělal, že tam vůbec nejsem.

Pračka stále dokola přehrávala melodii nefunkčního startu a napětí stoupalo. V tu chvíli se v koupelně objevila naše malá Klárka, zahrozila rozbitému stroji prstíčkem a svým tenkým vysokým hláskem pronesla výhružně: „Puačko, puačko! Když se nezapneš, tak já to žeknu tatínkovi. A to je ten nejlepší opuaváž na světě!“

Pračka ji sice neposlechla, ale zato já jsem její slova z vedlejšího pokoje slyšel a nenechala mě chladným. Nebudu vám lhát, nejsem nejlepší opravář na světě. Nejsem ani dobrý opravář, popravdě nejsem ani trošku opravář. Když při stvoření světa Pánbůh rozdával umění kutilství, já jsem si asi zrovna dával nášup ve frontě na ukecanost. Dokonce mám dojem, že když výjimečně vejdu do hobbymarketu Hornbach, nějak záhadně jejich reklamní znělka najednou končí místo „jupi jupi jéé“ spíš výsměšným „jupi jupi ajajaj“.

Zkrátka jsem věděl, že na tu pračku nemám, už jsem to i před časem zkoušel. Přesto mi ale slova mojí dcery pronesená s tak neochvějnou vírou začala vrtat hlavou. Po nich jsem se musel zvednout a zkusit to znovu. Zkontroloval jsem odpadní filtr, něco jsem u pračky vyčistil a co myslíte? Nic. Stále nefungovala. Pak jsem ji zkusil zapnout trochu jiným způsobem než obvykle a najednou prostě naskočila! Mám dojem, že to s mým „opravováním“ vůbec nesouviselo. Dodneška netuším, jak jsem to udělal. Každopádně jsme všechno potřebné prádlo díky tomu vyprali. Bez Klárčiny důvěry bych se do pokusu o spravení radši vůbec nepouštěl. Ona ve mně probudila odvahu.

Článek začal krédem, tak by bylo slušné se k němu zase vrátit. Tou historkou o pračce jsem rozhodně nechtěl říct, že všemohoucí Bůh by bez našeho vyznání víry neměl dost odvahy kralovat světu. O to se bát nemusíme. Ale zjistil jsem, že když člověk jasně a nahlas pojmenuje, v co věří, může to postupně měnit jeho samotného i lidi kolem něj.