Když jsem měl 1. svaté přijímání já v naší maličké vesnické farnosti v Sudetech, chtěl nás pan farář vzít po slavnostní mši ještě na zmrzlinu. Byl to mladý aktivní kněz, který uměl pracovat s dětmi a vyznal se v tom, co jim udělá radost. V čem se však nevyznal, byly vesnické reálie. Ze dvou hospod sice zvolil tu, která měla nejen nanuky, ale i kopečkovou zmrzlinu, rozhodně ho ale měl varovat název Motobar a socha kostlivce na motorce vyvedená v životní velikosti před vstupem. Uvnitř už nebyly sochy, jen fotky na zdech. A jak to napsat slušně? Řekněme, že vyfocené motorkářky byly, co se týče šatníku, velmi spořivé. Pan farář ani děti nevěděli, kam s očima. Bez mučení přiznávám, že první svaté přijímání na mě zanechalo hluboký dojem.

Jiná historka je z doby, kdy přistupoval k 1. svatému přijímání ročník mojí sestry. Jeden z jejích spolužáků v krásném obleku se v kostele pozvracel. Inu nervozita a nevhodně zvolená snídaně udělají svoje… Naštěstí to bylo ještě během bohoslužby slova.

Je zvláštní, že si Ježíš zvolil tak tělesnou věc, aby s námi zůstával. Dovedl bych si představit „vznešenější“ způsoby jeho přítomnosti. Nějaký hezký pocit v hlavě, nebo zářící světlo. Ale on si vybral obyčejné jídlo. Dokonce chleba, takže to úplně nejobyčejnější jídlo. To asi nebude náhoda. Bůh nám tím říká, že tělo není špatné. Vždyť ho sám stvořil. Ani jídlo není špatné. Jen mu nesmíme dávat větší důležitost, než mu patří.

Náš Pán s eucharistií vlastně strašně riskuje. Riskuje, že lidé nebudou zázraku bez očividné změny materiálu věřit. Riskuje, že ho budou přijímat těžcí hříšníci, nebo že si frontu vystojí i náhodní kolemjdoucí.  Bohu ale za ten risk stojíme. A to je pro nás lidi velké vyznamenání.

I když se někdy dějí takové věci, jako mi vyprávěl známý kněz, který si nebyl u jednoho člověka jistý, jestli je vůbec pokřtěný, protože na jeho slova „Tělo Kristovo“ nic neodpověděl. Aby ho vyzkoušel, kněz ho vyzval: „No, co se říká?“ A zvědavý ateista na to „děkuju?“.

Nakonec je tu ale ještě jeden zásadní problém, který nejspíš řeší každý druhý katolík, ale nikdo o tom radši nemluví. Co přesně dělat s proměněnou hostií v ústech? Kdysi při přípravě nám řekli: nekousat! Ale pak se mi Pán Ježíš přilepí na patro a nechce dolů. Možná že je to podobenství. Stejně jako se mi hostie nalepí na patro, tak bych se já měl nalepit na Ježíšovo srdce!


(psáno pro farní časpis Cesta)