(článek jsme napsali spolu s Kleine-Biene-Maja pro farní časopis Cesta)

 

Bonbonový růženec, hřbitovní soutěž a jiné tradice

Za kořeny naší víry vděčíme našim rodičům a příbuzným. Teď, když sami máme děti, jsme si uvědomili, jak moc se nám líbí tradice, které jsme si z našich rodin odnesli. A ačkoliv naše dvě batolata zatím žádné velké modlitební projekty nezvládají, postupně se snažíme integrovat do rodinného života pravidelné duchovní aktivity, o které by se postupem času mohly opřít.

O slavnosti Ježíše Krista Krále od šesti hodin večer hoří u Májiných rodičů stejně jako ve spoustě dalších kravařských oken svíce. U toho se společně modlí a otec rodiny důstojně předčítá z Bible. Tak usebranou atmosféru ve svitu svic by mohla závidět i rabínova rodina o Chanuce. Zhruba v 18:40 následuje korzování ulicemi, aby člověk viděl, které domy ještě svítí, a kde naopak žijí pohané. Tuto tradici jsme převzali do nové rodiny, i když v Kateřinkách působíme dost podivínsky.

Honzova rodina se každoročně vydávala o svátku Cyrila a Metoděje na pouť do jedné maličké vesnice jménem Vrážné, kde se konala jediná mše za celý rok. O to slavnější ale mše byla a místní na to byli patřičně hrdí. Našňořené babičky třaslavým a mocným hlasem pěly "ééjhléé óóltář Hospodinůův zááářííí..." Vůbec jim nevadilo, že na oltář nebylo vidět, protože se do kapličky vešel jenom pan farář a jeden ministrant. Všichni ostatní museli zůstat venku. Děti se pokaždé divily, jak mohli "bratři ze Solůůněě" kázat "z pásu," copak se jednalo o nějakou fabriku na výrobu křesťanů?

Růženec z lipa

My jsme si vybrali za cyrilometodějský poutní cíl kapli v Milostovicích. Když byla Mája v 9. měsíci těhotenství, kaplička už ji skoro nepojala, ale v jiných letech nebylo slavné pouti co vytknout. Kam se hrabe Velehrad! Postupně chceme rozšířit náš repertoár i o tradičnější poutní místa, kde budou naše děti moci zakoušet Boží vznešenost a kupovat si vkusné dárky z cest (třeba bonbonový růženec).

 

O Dušičkách existuje pro Máju jediné správné místo, a tím je kravařský kostel se hřbitovem. Nejde jen o to, prakticky přispět k vítězství své rodiny v neoficiální soutěži o nejkrásněji vyzdobený náhrobek, ale především o celorodinnou a celonebeskou sounáležitost, která tam na člověka dýchne.

Naše babička se s rodiči a sourozenci vždycky na Štědrý den modlívala růženec. Jeden rok její bratr Jožka vymyslel lest, jak neoblíbenou tradici zkrátit, a předem tajně vymontoval z každého desátku jednu kuličku. Maminka si toho sice nevšimla, ale překvapilo ji, že modlitba skončila nepřiměřeně brzo, ještě před východem první hvězdy. Ke zděšení dětí se tedy rozhodla zařadit jeden celý desátek navíc. Jistě víte, jak je každá minuta čekání na vánoční nadílku skličující. 

I přes tuto traumatizující zkušenost se babička v průběhu života vypracovala na růžencového olympionika. Nepochybujeme o tom, že nám tímto způsobem spoustu milostí vymodlila právě ona. Chceme vás proto povzbudit, ať ve svých rodinách pěstujete tradice, ačkoliv z nich děti napřed nebudou mít rozum a později začnou být ironické. (Snad je mezi tím i doba, kdy se účastní nadšeně; to zatím nevíme.) Nikdy totiž nevíte, co se uchytí a rozkvete později.