(článek jsme napsali spolu s Kleine-Biene-Maja pro farní časopis Cesta)
Bonbonový růženec, hřbitovní soutěž a jiné tradice
Za kořeny naší víry vděčíme našim rodičům a příbuzným. Teď, když sami máme děti, jsme si uvědomili, jak moc se nám líbí tradice, které jsme si z našich rodin odnesli. A ačkoliv naše dvě batolata zatím žádné velké modlitební projekty nezvládají, postupně se snažíme integrovat do rodinného života pravidelné duchovní aktivity, o které by se postupem času mohly opřít.
O slavnosti Ježíše Krista Krále od šesti hodin večer hoří u Májiných rodičů stejně jako ve spoustě dalších kravařských oken svíce. U toho se společně modlí a otec rodiny důstojně předčítá z Bible. Tak usebranou atmosféru ve svitu svic by mohla závidět i rabínova rodina o Chanuce. Zhruba v 18:40 následuje korzování ulicemi, aby člověk viděl, které domy ještě svítí, a kde naopak žijí pohané. Tuto tradici jsme převzali do nové rodiny, i když v Kateřinkách působíme dost podivínsky.
Honzova rodina se každoročně vydávala o svátku Cyrila a Metoděje na pouť do jedné maličké vesnice jménem Vrážné, kde se konala jediná mše za celý rok. O to slavnější ale mše byla a místní na to byli patřičně hrdí. Našňořené babičky třaslavým a mocným hlasem pěly "ééjhléé óóltář Hospodinůův zááářííí..." Vůbec jim nevadilo, že na oltář nebylo vidět, protože se do kapličky vešel jenom pan farář a jeden ministrant. Všichni ostatní museli zůstat venku. Děti se pokaždé divily, jak mohli "bratři ze Solůůněě" kázat "z pásu," copak se jednalo o nějakou fabriku na výrobu křesťanů?
My jsme si vybrali za cyrilometodějský poutní cíl kapli v Milostovicích. Když byla Mája v 9. měsíci těhotenství, kaplička už ji skoro nepojala, ale v jiných letech nebylo slavné pouti co vytknout. Kam se hrabe Velehrad! Postupně chceme rozšířit náš repertoár i o tradičnější poutní místa, kde budou naše děti moci zakoušet Boží vznešenost a kupovat si vkusné dárky z cest (třeba bonbonový růženec).
O Dušičkách existuje pro Máju jediné správné místo, a tím je kravařský kostel se hřbitovem. Nejde jen o to, prakticky přispět k vítězství své rodiny v neoficiální soutěži o nejkrásněji vyzdobený náhrobek, ale především o celorodinnou a celonebeskou sounáležitost, která tam na člověka dýchne.
Naše babička se s rodiči a sourozenci vždycky na Štědrý den modlívala růženec. Jeden rok její bratr Jožka vymyslel lest, jak neoblíbenou tradici zkrátit, a předem tajně vymontoval z každého desátku jednu kuličku. Maminka si toho sice nevšimla, ale překvapilo ji, že modlitba skončila nepřiměřeně brzo, ještě před východem první hvězdy. Ke zděšení dětí se tedy rozhodla zařadit jeden celý desátek navíc. Jistě víte, jak je každá minuta čekání na vánoční nadílku skličující.
I přes tuto traumatizující zkušenost se babička v průběhu života vypracovala na růžencového olympionika. Nepochybujeme o tom, že nám tímto způsobem spoustu milostí vymodlila právě ona. Chceme vás proto povzbudit, ať ve svých rodinách pěstujete tradice, ačkoliv z nich děti napřed nebudou mít rozum a později začnou být ironické. (Snad je mezi tím i doba, kdy se účastní nadšeně; to zatím nevíme.) Nikdy totiž nevíte, co se uchytí a rozkvete později.
Komentáře
růženec...dobrý symbol, špatná modla
"O slavnosti Ježíše Krista Krále od šesti hodin večer hoří u Májiných rodičů stejně jako ve spoustě dalších kravařských oken svíce. U toho se společně modlí a otec rodiny důstojně předčítá z Bible."
Nějaké podrobnosti k obsahu toho modlení a předčítání, resp. k tomu, co to má celé znamenat, proč zrovna na Krista krále a tak?
@dromedar Popravdě si nemůžu přesně vzpomenout na detaily, ale pokud vím, tak jde o modlitební chvilku (ideálně hodinku) dodržovanou na Prajské (Hlučínsko). Tuším, že konkrétní modlitby nejsou předepsané, hlavní je ta svíčka v okně! :-D A vztahuje se k tomu nějaký krásný příběh o tom, že kdesi (snad ve Vídni) hořely svíce ve všech oknech na počest císařových narozenin. Během svého pobytu ve městě to zažil děkan (nebo aspoň kravařský pan farář) a řekl si, že je to hezké, ale že císař není ten nejvyšší, že existuje ještě mocnější král. A tak zavedl doma svícení na novou slavnost Krista Krále.
Pokud Dromedarovi něco časově nesedí, tak obdivuji jeho liturgické znalosti. Ano, tento svátek byl vyhášen až v roce 1925, což je pár let po smrti posledního císaře. Pokusím se vyzvědět podrobnosti.
Každopádně je to fascinující chvilka, kdy se pojí klasické prajzácké vlastnosti: zbožnost a "sousedská sociální interakce", abych to vyjádřil kulantně.
A díy za dotaz, dozvěděl jsem se díky tomu už teď nějaké wiki-zajímavosti o tom svátku.
(Když je řeč o "prajzáckých vlastnostech", neznáte třeba nějaké místo, kde se ještě zpívávají nešpory s žalmy roztomile zrýmovaného starobylého znění?)
V Koločavě.
To nezní moc pravděpodobně.
Ani nemělo. :-D
Prajzská: https://cs.wikipedia.org/wiki/Hlu%C4%8D%C3%ADnsko
Já zatím znám takové místo jedno (resp. dvě, ale to druhé je v Polsku) http://www.inadiutorium.cz/blog/20160327-prajske-nespory-stepankovice a dost možná je poslední, ale nevzdávám se naděje, že se v těch divokých končinách skrývá ještě nějaké, a tak, kdykoli někoho odtamtud potkám, neopomenu ho obtěžovat dotazem.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.