Jsme šťastní rodiče, zatím teda spíš rodiče-amatéři. Většinou se snažíme naše děti vychovávat, občas ale dostaneme pořádnou výchovnou lekci od nich. Speciálně ve vztahu k Bohu nás toho můžou opravu hodně naučit. Díky nim si uvědujeme, jak omezené je naše chápání oproti Božímu. On nás ale přesto velkoryse bere vážně a nejspíš mu připadáme roztomilí.

Naše osmiměsíční Klárinka je nadšená z toho, že je pohyblivá, samostatná a umí si zajistit kvalitní stravu. Úplně se rozzáří, když najde pod stolem chlebovou fosilii. Za dvě minuty ji sice chceme posadit do židličky a začít krmit dobrým obědem, ale čekat dvě minuty pro ni znamená "už nikdy". Přesně takoví jsme my, Boží nedočkánci.

Často stačí, abychom si odskočili do vedlejší místnosti, a Klárce se hroutí svět. Můžeme jí stokrát říkat, že ji máme rádi a hned se vrátíme, ale nic naplat. Jakmile nás chvilku nevidí, jako bychom přestali existovat. I my jsme takoví domnělí Boží sirotečci.

Klárka považuje odpadkový koš za nejvyšší pozemské dobro. Je nám strašně líto, když vidíme jiskřičky nadšení v jejích očích, zatímco se ohromnou rychlostí batolí ke koši. Víme totiž, že za tři vteřiny, až ji těsně před košem zvedneme do náručí, budou její oči naopak plné slz. Něco podobného asi prožívá i Bůh, když nás vidí, jak nadšeně se vrháme do pochybných podniků. Jsme Bohem zachraňovaní blázínci.

Jednoho večera převážila negativa sourozeneckého soužití nad jeho klady a dvouletý Matýsek se modlil: "Pane Bože, jsem smutný, když mi Klárička krámuje stavebnici. Vem si ji, já bych nebrečel." Smáli jsme se až do chvíle, než jsme si uvědomili, že se někdy ve svých záležitostech s problematickými bližními modlíme podobně, jenom to maskujeme za zbožnější slůvka. Jsme Boží žalobníčci.

Pokud se našemu Matějovi podaří v obchodě chytnout do ruky nákupní košík, pokusí se do něj naházet všechno možné. U pokladny v něm pak najdeme nejabsurdnější kombinace: tři balíčky kmínu, barvu na vlasy, šumák, čistič odpadů a dia-sušenku, když přitom nakupujeme ingredience k obědu. Vůbec nepřemýšlí nad tím, co s takovým nákupem udělá. Bůh se asi taky usmívá nad divokými kombinacemi našich tužeb a nad modlitbami za věci, které nám k ničemu nebudou. Jsme totiž Boží tužebníci.

Dokud jsme měli jen Matýska, připadal nám jako šampion. Když teď máme i Klárku, Matýsek se nám nadále zdá jako nejúžasnější dítě na světě a Klárka se nám zdá taky jako nejúžasnější dítě na světě. Tady narážíme na hranice logiky. Každý z nich je pro nás nejúžasnější jiným způsobem, ale stejně hodně. Jako by pro každého z nich existoval v našem srdci samostatný vesmír, ve kterém je jednička. Věříme a těšíme se z toho, že takto nás vidí Bůh – každý z nás je pro něj nejúžasnější na světě, přesně takový, jaký je. Jsme Boží lásky.

Psáno společně s mojí překrásnou manželkou Kleine-Biene-Maja pro farní časopis Cesta