Dneska, vlastně už včera, prostě v neděli, jsem šel na procházku se psem. Napřed jenom obyčejně svítilo sluníčko, tak jsem měl jen tak radost. Ale potom, když jsem šel po polní cestě na úpatí kopce, nad Malou Hanou, údolíčkem, kde žiju, se moje radost změnila v úžas. Příroda mi ukázala, co všechno dovede. Možná jsem to trochu přehnal s obrazností, ale věřte mi, že ten zážitek se nedá popsat slovy. Ze všeho nejvíc to připomínalo nedělní kantikum v breviáři, kde se všechno tvorstvo vyzývá, aby chválilo Boha.

Slunce hřálo, jakoby zapomnělo, že je leden, až jsem si musel sundat bundu, ale hned potom co zapadlo, začala být lezavá zima. Studeno a teplo, velebte Pána!

Vzduch byl chladný a průzračný, ale dno údolí se pomalu plnilo mlhou, s kterou si pohrával větřík. Všechny větry, velebte Pána! Vypadala jako oblaka v horách kde si na ně skoro můžete sáhnout, jako šlehaná smetana, nebo bílá vata. Pak přestala být vidět vesnice a celá se zahalila do mlhového pláště… Já jsem stál výš, kam už mlha nedosáhla a viděl špičku věže kostela, která propíchla mlhu a dosáhla nad ní. Zaleskla se v záři zapadajícího slunce. A když slunce zapadalo, změnila se jeho zlatá barva na oranžovou. Na druhé straně studeně zářil dorůstající měsíc. Slunce a měsíci, velebte Pána!

A ty barvy! Nebe nad hlavou bylo nekonečně modré postříkané bílými skvrnami oblaků. Nebesa, velebte Pána! A mezi nimi čáry od letadel. Napřed vypadaly jako jizvy na obloze, ale pak jsem si uvědomil, že jsou to spíš rozházené linky notové osnovy, kam stačí vepsat noty. Světlo a temno, velebte Pána! Ale když čáry a mraky zbarvilo zapadající slunce do žluta, červena, fialova a bíla, vypadalo nebe jako zeď, kterou malá Maruška počmárala netrpělivostí, když se těšila na Ježíška. Blesky a mraky, velebte Pána!

A já jsem šel dál. Hory a vrchy, velebte Pána, vše, co na zemi roste, veleb Pána! Hory sice nemáme, ale všechny temné kopce a lesy v okolí velebily Pána, co to jen šlo! Aby se ukázala opravdu celá krása přírody, neroztál ještě všechen sníh a v příkopech ležely zbytky závějí… Ledy a sněhy, velebte Pána! Hnědá pole tajila svojí životodárnou sílu a vyčkávala s prvními výhonky až přijde opravdové jaro. Země, veleb Pána, chval a oslavuj ho navěky! Ve vlhké půdě se spojovaly kapky z roztátého sněhu a dešťů uplynulých dní. Všechny deště a roso, velebte Pána! Spojovaly se v pramínky a v potůčky a zurčely přes pole dolů k řece. Prameny, velebte Pána!

Mezitím jsem sešel dolů, do studené mlhy, slunce zapadlo, na krajinu padlo šero a přikrylo ji chladným a tajuplným závojem. Zimo a chlade, velebte Pána! Noci a dni, velebte Pána!

Po cestě jsem viděl dvoje boží muka, ale kameny byly oprýskané, neopravené, nápisy nečitelné a na vrcholu byl ulomený kříž. Vypadalo to, že jediné, co Boha už nechválí je lidstvo…

A proto: Izraeli, veleb Pána, chval a oslavuj ho navěky! Služebníci Páně, velebte Pána! Svatí a pokorní srdcem, velebte Pána! Velebme Otce i Syna i Ducha svatého, chvalme a oslavujme ho navěky!