Tuhle jsem opravdu začal psát na okno motoráčku cestou domů:

 

Na okně vlaku

 

Když na okně trocha rosy

po zbytku námrazy je,

smí se tam psát jedním prstem

cestovní poezie.

Řádky veršů

kapky rozmazají,

hukot vlaku

strach a smutek tají.

Co tě žere,

pasažére?

Vždyť svět má svých problémů

i bez tebe dost…

Mě však trápí železniční

nespravedlnost!

Že koleje, ač věčně spolu jdou,

se jedna druhé nikdy nedotknou!

Jsou jak mladí, plaší lidé,

co se rádi vidí,

ale dotknout

jeden druhého se stydí…