Sádra aneb dlouhý příběh mě a kousku CaSO4.1/2H2O

To bylo tak: jednu zářijovou sobotu jsem se hned po ránu vydal kopat kolem našeho kostela, protože jsme chudá farnost(takže některý práce se musí dělat svépomocí), a protože byla vyhlášená brigáda na vykopání 50cm ďoury kolem celýho kostela(kvůli uzemění novýho hromosvodu). No tohle první kopání bylo zajímavý, bylo nás tam asi 6(z toho jedna žena a dva nezletilí) a občas jsme z hlíny vyndali úlomek kosti, jednou dokonce skoro celou čelist i se třema zubama. Zajímavé ovšem bylo, že všechny moje pokusy o vedení spolča neměly valný ohlas, ale po pár hodinách společnýho kopání si mě jeden kluk přidal na lidech.cz do přátel. Správně to řekl jeden farář- "chlapy z farnosti nedáte dohromady jinak, než společnou prací!"

Za dopoledne jsme stihli obkopat asi pětinu kostela. Potom přišlo kopání druhé a pro mě osudovější. Obvyklý sobotní fotbalový zápas. Tentokráte pro mě trval asi 5 minut, načež jsem se odbelhal za lajnu, protože jsem spadnul  a pak mě začal nějak divně bolet sval na noze. Už se mi to rozběhat nepodařilo, a jelikož jsme neměli nikoho na střídání, prohráli jsme asi 7:1... Po týdnu kulhání jsem si řekl, že bych pro jistotu mohl dojít k doktorce, ať se mi na to podívá. Když se podívala, tak mi vynadala, že je to houby sval, ale že mám nadvakrát zlomenou lýtkovou kost. Dostal jsem nechodící sádru a taťka mě odvezl na vypůjčeném vozíčku. (Ano, bylo to přesně jako ve Švejkovi- "Ten vozejček se vypučí a vy mě na tu vojnu odvezete, paní Müllerová. Na Bělehrááád!")

Tak jsem týden ležel a seděl doma, měl deprese a potíže sednout si vůbec na záchod, neboť sádru jsem dostal od paty až po stehno. I s koupánim jsem měl problémy, což jsem ale šalamounsky vyřešil prohlášením, že někteří lidé drží protestní hladovku, židé si na znamení smutku nestříhali vousy, tak já dokud mám sádru se nebudu umývat... (bohužel musel jsem svůj protest několikrát porušit) Doma jsem se hrozně nudil, v posteli jsem nemohl ležet na břiše, pro jídlo jsem si musel doskákat a přišel jsem o spoustu akcí, kterejch jsem se chtěl zúčastnit. Byl jsem rozladěn na nejvyšší míru, tzn. nassštván...

Po týdnu jsem vešel znovu do oné ordinace s očekáváním, že dostanu třeba novou kratší sádru a bude mi umožněno aspoň na okamžik spatřit svoji nohu a ohnout koleno... Naděje byla zklamána a já dostal jenom podpatek, abych se sádrou mohl chodit. Což se ale jednoduše nedalo. Zlomená noha totiž teď byla asi o 10centimetrů delší a nešla ohýbat, takže všechny schody ve škole se spikly proti mně!Z berlí se mi dělaly mozoly a moje rychlost se nebezpečně blížila rychlosti růstu vlasů nebo pohybu kontinentů... Svou vyjímečnou chuť sprostě nadávat jsem usměrňoval do procítěného opakování věty "Tady je kalcium, tady!" (znáte z TV reklamy na Pribiňáček), kterou jsem cedil skrz zatnuté zuby.

Když už jsem začal znovu doufat, počítal jsem dny do další kontroly, přišla nová rána- noha ještě nebyla zahojená a já jsem dostal novou sádru. Ptal jsem se sestřičky, když mi ji dávala, jestli viděla film Muž se železnou maskou. Protože v tu chvíli jsem se cítil stejně jako DiCaprio, když mu na obličej znovu přikovávali tu masku... (Leonardo v tu chvíli strašně řva, já jenom trochu). Jediná dobrá věc na nové sádře byla, že jsem měl znovu čistou plochu pro umělecké výtvory, kterými jsem já i moji známí sádru vždy zaplnili. Kromě spousty nádherných obrázků a několika vzorečků do matiky se tam vyjímaly verše: "já mám přání prosté, ať mi noha sroste" a "Lepší prasklé lýtko, než v 18-ti dítko!".

Jedna kamarádka mi nabídla svůj výtvarný talent a tak jsme jedno odpoledne pomalovali skoro celou sádru barevně temperkama, aby vypadala jako ve stylu hippies. Aby se nátěr nesmazal, nastříkali jsme to nějakym akrylovym lakem, ale to byla smrtelná chyba, protože dalších 15 hodin ta sádra smrděla jako plechovka od ředidla, bolela mě z toho hlava, páchnul nám celej byt a sestra se mnou odmítala spát v jednom pokoji.

Když jsem si trochu zvyknul, začal jsem brát sádru jako věc skoro i užitečnou. Povídali si se mnou skoro cizí lidi, třeba kuchařky, poznalo se, kdo je opravdu kamarád a počká na mě, ačkoliv moje rychlost(zkušenostmi lehce zvýšená) byla na úrovni invalidní želvy, kdo mi pomůže s talířem v jídelně, nebo mi napíše smsku, když pořád sedim doma. Navíc jsem měl příležitost, vcítit se do lidí hadicapovaných nebo starších, kterým už nohy moc dobře neslouží. Myslim, že 5 týdnů se sádrou mě i něco naučilo. Být ohleduplnější k těm, kteří nemají to štěstí být pohybliví, překonávat překážky a být vděčný, za to, že jsem jinak zdráv.

No a když už ten svůj celej dlouhej příběh píšu na křesťanskou stránku, tak ještě dodám tohle: Při večerní modlitbě jsem nemohl klečet, což znamenalo, že v poloze ležmo jsem skoro hned na začátku modlitby tvrdě usnul. Přišel jsem ale na zajímavý způsob, jak to kompenzovat- začal jsem večer pravidelně a systematicky číst Nový zákon. Začalo mě to docela bavit a teď už jdu na druhé evangelium. No a zaujala mě tahle věta, která se hodí pro nás mladé, třeba jako podnět pro úvahu ve spolču: "Napsal jsem vám, mládeži, protože jste silní a Boží slovo zůstává ve vás a protože jste přemohli zlého ducha." (První list Janův 2,14) (z toho je vidět, že čtu opravdu systematicky)

Se zlomenou nohou jsem zvládl třídenní výlet se školou do Prahy, se sádrou jsem zvládl v čase vyhrazeném na přestávku přesouvat se mezi učebnami, stužkovací maturitní večírek (s trochou tance, nejlepší se sádrou je pogo!) i první animátorskej víkend na Přístafaře v Rajnochovicích (ale měli by si tam dát spravit ty příkrý a vyšlapaný schody, jinak na ně pošlu nějakou kontrolu a ta jim to tam pro nedodržení bezpečnostních předpisů zavře! joo a taky jsem se tam nemohl vejít do záchodový kabinky!)

Když ale na jinou mojí kamarádku spadnul při volejbalu nějakej pán a ona měla úplně v háji koleno, zničený vazy, byla v nemocnici a tak, uvědomil jsem si, že spousta lidí je na tom hůř než já, spousta lidí je na tom zdravotně hůř, než si umim já nebo ty představit. No a modlitba je to nejmenší, ale zároveň to největší, co pro ně můžeme udělat.

Každopádně pití mlíka zabralo a sádra mi byla po 3hodinovém čekání u doktorky sundána. Jsem sice neskonale šťastný, l:-)l tohle je smajlík v absolutní hodnotě, teď to bolí ještě víc než na začátku, kdy jsem nevěděl, že je to zlomený, protože moje koleno zapomnělo na svoji primární funkci- ohýbání. Ráno vstávám z postele hůř než moje babička a naříkám na klouby... Ale to se časem spraví. Asi to celý pro mě byla nová a důležitá zkušenost, člověk by se měl naučit přijímat, co ho potká, nejhorší výbuchy vzteku, když jsem byl skoro bezmocnej a nemohl si nikam dojít jsem tlumil vědomím, že křesťan má být veselý na duchu, být klidné mysli, zkrátka nemá se nervovat pro každou hloupost...

Gratuluju všem, kteří vytrvali až do konce článku, musim říct, že máte vytrvalost. Tak doufám, že jste se aspoň trochu pobavili, a že si odnesete maličko poučení. ;-)