Dva týdny jsem teď měl brigádu v Boskovicích na zámku, bylo to docela dost dobrý, ale o tom psát nechci. Po provázení jsem se tam občas nudil, takže jsem zašel do antikvariátu a koupil si tam román z prostředí antického Říma od Henryka Sienkiewicze s názvem Quo vadis. Kdo náhodou nezná, tak vřele doporučuju, obsah je treba tady: http://www.cesky-jazyk.cz/ctenarsky-denik/henryk-sienkiewicz/quo-vadis.html)

Ve zkratce je ale ten příběh o lásce křesťanky Lygie a nevěřícího Vinicia, který se postupně změní, nechá se od svatého Petra pokřtít a nakonec přečkají šťastně pronásledování prvních křesťanů a dojdou svého happy endu. Podle zápletky, by se mohlo jednat o druhořadý román, ale vlastní děj vbec není jednoduchý a rozhodně není bezduchý, je to napsané na pozadí velkých historických událostí a velmi poutavě. Však za ten román taky dostal Sienkiewicz Nobelovu cenu za literaturu.

Moje mamka to četla přibližně v době, kdy chodila s taťkou, kterej nebyl z věřící rodiny, takže to prožívala mnohem intenzivněji, v Lygii se viděla a nakonec měla stejný štěstí, protože z taťky je teď slušně praktikující křesťan. Když jsem knížku dočetl já, tak se mně jenom zeptala: "Tak co, uronil jsi slzu?" A já musel řiznat, že jo...

Taky koho by nedojal příběh lásky, která dokáže spolu s modlitbou toho milovaného obrátit, která dokáže překonat všechny nástrahy nejmocnějšího člověka na světě, která dokáže vyrvat tu milovanou z arény smrti... V klasických příbězích se utvoří takzvaný milostný trojúhelník: ona miluje jeho, ale on miluje nějakou jinou. Tady měl ale ústřední pár to největší štěstí, protože vytvořili neklasický trojúhelník: on miluje ji, ona jeho a oba milují Boha...

Co víc by si mohl člověk přát? Nebo tak mi to aspoň teď, ve věku dospívání, přijde... Většina mých přátel už s někým chodí, nebo chodila. Já pořád nic. Chtěl bych, ale nechci do nějakýho vztahu jen tak, že je holka fajn a všichni někoho mají, tak musim taky... Někdy si řikám, jestli nejsem moc vybíravej. Dneska jsme si povídali s nejlepším kámošem, kterej je teda bohužel nevěřící, no a ten mi pořád řikal, ať si nějakou najdu, že mi někoho dohodí a tak... Já vim, že to myslí dobře, je pravda, že když se teď pořád tulí ke svý přítelkyni, tak já jsem trochu mimo, a tak chce, abych se taky mohl k někomu přitulit...

Jenže já bych chtěl nějakou, s kterou se budeme mít doopravdy rádi, s kterou v ideálním případě vytvoříme i ten neklasickej milostnej trojúhelník! Bohužel se většinou pohybuju spíš v ateistickym prostředí a tam člověk hledá hůř... Proto když jsem se na táboře setkal s lidma, který nosí ty stříbrný prstýnky Čistý lásky, pomyslel jsem si, že taková dívka by byla nejlepší!

Jenomže já si ani nejsem stoprocentně jistej, jestli jsem na to připravenej. Chtěl bych totiž umět milovaat opravdově, nesobecky, aby to nebylo jenom pro moje hezký pocity... Ale jestli taková láska vůbec existuje... Co když se všichni s někym milují jenom proto, aby to přineslo něco jim osobně? Je možná opravdu nesobecká láska?Já si tady kladu takovýhle zneklidňující otázky, ale přesto doufám, že taková láska existuje a věřim v to!

No doufám, že jsem všechny potencionální čtenáře odradil délkou článku, protože to pak začalo být docela osobní, ale stejně nikdo známej tenhle můj blog nezná a proč by se cizí nemohli dozvědět něco z mýho soukromí, když už mám internetovej deník...

No a jakej z toho všeho plyne závěr? Rozhodně se neukvapit, nepodlehnout obyčejným touhám a tlaku okolí- člověk by měl jít taky občas proti proudu. Koukat se kolem sebe, jestli se nějaká sympatická dívka nenachází kolem. To všechno doporučuju i dalším, kteří jsou na tom podobně, potom rozhodně doporuču vynikající, kvalitní román Quo vadis a hlavně doporučuju poslední odstavec.

Kažopádně se totiž spoléhám (stejně jako Lygie nebo Vinicius v té knížce) na Nejvyššího geometra, ten totiž ví, co je pro kohokoliv nejlepší, a každej večer ho prosím, aby k naší dvojci bodů přidal ještě jeden, aby jsme nakonec taky vytvořili ten neklasickej milostnej trojúhelník...